Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

Vše o Německu

DĚJINY 

Po 2. světové válce bylo Německo rozděleno do čtyř okupačních zón, sovětské, americké, britské a francouzské. Hlavní město Berlín bylo rozděleno do čtyř sektorů. Každá z okupačních mocností uskutečňovala ve své okupační zóně (a sektoru) vlastní představy, jak naložit s poraženým Německem. Území na východ od Odry a Nisy předal Sovětský svaz pod správu Polsku, což USA, Spojené království a Francie uznaly až dodatečně. Pro tento okamžik v dějinách Německa se vžil termín “nultá hodina”. Spor mezi Spojenými státy, Velkou Británií a Francií na jedné straně a Sovětským svazem na straně druhé o provedení měnové reformy ze staré říšské marky na marku novou, jež nakonec proběhla odděleně v západních okupačních zónách a zóně sovětské, urychlil vznik dvou německých států – Spolkové republiky Německo a Německé demokratické republiky. Dne 23. května 1949 vyhlásil v západních okupačních zónách předseda Parlamentní rady Konrad Adenauer Základní zákon (Grundgesetz), který vstoupil v platnost jako ústava Spolkové republiky Německo. Aby zůstala otázka sjednocení Německa nadále otevřená, nepoužilo se termínu “ústava”. To mělo podtrhnout provizorní charakter tohoto státoprávního útvaru.

Německá demokratická republika vznikla na území sovětské okupační zóny 7. října 1949 a do roku 1960 byl jejím prezidentem Wilhelm Pieck.

Spolková republika Německo směřovala svou zahraniční politikou k integraci do západního spojeneckého a hospodářského systému. V roce 1955 získala Spolková republika Německo postavení suverénního státu a stala se členem Severoatlantické aliance (NATO) a Západoevropské unie. Některé podmínky vítězných mocností, které omezovaly německou suverenitu a vyplývaly z Pařížské smlouvy (23. října 1954), byly zrušeny až 3. října 1990.

Hospodářský rozvoj a vývoj sociálně-tržního hospodářství probíhaly v průběhu padesátých let velice úspěšně. V roce 1961 byla postavena Berlínská zeď, která se stala symbolem rozdělení Německa.

Teprve nová “východní politika” (Ostpolitik), o kterou se zasloužil spolkový ministr zahraničí a pozdější kancléř Willy Brandt (SPD), vedla koncem šedesátých let a na počátku sedmdesátých k postupnému uvolňování napětí mezi Spolkovou republikou Německo a Německou demokratickou republikou. V následujícím období se normalizovaly vztahy se zeměmi východního bloku, s Československem 11. května 1973 Pražskou smlouvou. Oba německé státy byly v roce 1973 přijaty do OSN a v roce 1974 spolu navázaly diplomatické styky. Po nástupu Michaila Gorbačova a jeho politiky “glasnosti” byl odstartován proces rozpadu východního bloku – a německo-německého sjednocení.

Smlouvou z 1. července 1990 o vytvoření měnové, hospodářské a sociální unie mezi oběma německými státy byla splněna důležitá vnitřní podmínka pro znovusjednocení Německa. Dne 3. října 1990 přistoupila Německá demokratická republika k Spolkové republice Německo (podle odstavce 23 Základního zákona). Zahraničněpolitické podmínky znovusjednocení byly vyřešeny 12. září 1990 v Moskvě na konferenci “dva plus čtyři”, na které se sešli ministři zahraničí Spojených států, Sovětského svazu, Velké Británie, Francie a obou Německých států. Na konferenci se Německo zavázalo respektovat německo-polskou hranici na Odře a Nise a od vítězných mocností obdrželo neomezenou státní suverenitu, s výjimkou vlastnictví a vývoje zbraní hromadného ničení.

Hospodářská obnova pěti nových spolkových zemí na východě Německa, které vznikly na území bývalé NDR, probíhá díky mohutné finanční pomoci západních spolkových zemí a EU.

Zahraničněpolitickou prioritou sjednoceného Německa zůstává pokračování procesu evropské integrace, spolupráce s mezinárodními organizacemi (včetně nasazení Bundeswehru při mírových misích) a snaha o stálé členství v Radě bezpečnosti OSN.

Mimo vnitropolitických problémů vyvolaných znovusjednocením se Německo potýká se stále se zvyšující nezaměstnaností, problematickým začleňováním přistěhovalců do společnosti a pravicovým extremismem. Německo je zakládajícím členem Evropské unie.

POLITICKÝ SYSTÉM

Německo je federativní parlamentní zastupitelská demokratická republika. Je rozděleno na 16 spolkových zemí.

 PŘÍRODNÍ PODMÍNKY

  • Nejníže položené místo: Neuendorf bei Wilster −3,54 m n. m.
  • Nejvýše položené místo: Zugspitze 2962 m n. m.

Německo se člení na tři hlavní přírodní oblasti:

  • Severoněmecká nížina – její povrch je ovlivněn dřivějším zaledněním, proto jsou tu četné morény vytvářející suché písčité kopce porostlé vřesovišti (např. Lüneburské vřesoviště jižně od Hamburku), které se střídají s močálovitými rašeliništi v prohlubních. Severovýchodní část zabírá Meklenburská jezerní plošina s více než 600 jezery, z nichž největší je Müritz.
  • Středoněmecká vysočina – je tvořena řadou dílčích pohoří jejichž průměrné výšky jsou 500–1000 m n. m., nejvyšší z nich je Schwarzwald (Feldberg 1493 m), ve kterém pramení Dunaj. Dalšími pohořími Středoněměcké vysočiny jsou Harz, Rothaar, Eifel, Rhön, Fränkische Alb, Schwäbische Alb. Na západě proráží pásma varisko krušnohorského směru v těsném a hlubokém údolí Rýn. U českých hranic navazuje na Středoněmeckou vysočinu svým západním okrajem Česká vysočina – Erzgebirge (Krušné hory), Fichtelgebirge (Smrčiny), Oberpfälzer Wald (Český les), Bayerischer Wald (Šumava)
  • Alpy – v úzkém pruhu na jihu zasahují do Německa Severní vápencové Alpy. Na hranicích s Rakouskem se nachází německá nejvyšší hora Zugspitze.

 EKONOMIKA

 HNP/obyv.: 28 153 € (2006)
  • HDP: 2 307,2 mld. € (2006)
  • HDP/obyv.: 28 012 € (2006)

HDP podle sektorů (2000):

  • zemědělství 1,2 %
  • průmysl 30,1 %
  • služby 68,7 %

Zaměstnanost podle sektorů (1999):

  • zemědělství 2,8 %
  • průmysl 33,4 %
  • služby 63,8%

Využití půdy:

  • lesy 31 %
  • orná půda 35 % (z toho 4 % zavlažováno)
  • ostatní 34 %

Po druhé světové válce se tři tradiční průmyslové oblasti (Horní Slezsko, Sasko, Porúří) staly součástí tří států, a proto měly odlišné podmínky pro svůj rozvoj. Horní Slezsko připadlo Polsku téměř celé, a tím bylo pro Německo ztraceno. Sasko se za dobu existence NDR stalo nejproblematičtější oblastí Evropy. Po válce bylo mnoho továren odvezeno do SSSR. Měl zde být vytvořen komplex závodů těžkého průmyslu, ač se tu těží pouze hnědé uhlí. Výroba se omezila a výsledkem je největší nezaměstnanost. V Porúří (Dortmund, Essen, Duisburg) byla ohromná naleziště černého uhlí. Dodnes se zde těží kamenné uhlí. Pro Německo je výhodnější uhlí dovážet. Přesto však zůstává spolu s USA na prvním místě ve světě v těžbě hnědého uhlí i v jeho spotřebě.

 OBYVATELSTVO

178 obyvatel(k 30. 11. 2005)

  • Němci 91 % (cca 75 mil.)
  • Turci 2,4 % (1,76 mil.)
  • ostatní 6,1 % (Italové (540 810), Poláci (326 596), Řekové (309 794) a mimo Evropu 3,2 mil., z toho nejvíce Jugoslávců (1 mil.)
  • celkový počet přistěhovalců v Německu od 60. let (k roku 2006): 15 600 000 obyvatel (cca. 20%)

 Kultura

HISTORICKÉ PAMÁTKY

 DÓMY A KOSTELY

 

TECHNIKA KULTURA

 

KRAJINA
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář